Walking safari

Ráno jsme vstali v 6:15. Za kopce, kde leží Eagle's Nest, byl nad obzorem vidět Jižní kříž. Peter ho chtěl vidět po celou dobu našeho pobytu v Ugandě, ale až dnes se mu zadařilo.

Na dopoledne jsme měli naplánované walking safari. Hned u brány jsme viděli kočkodany zelené.

Šli jsme spolu s šestičlennou německou rodinou. Safari vedl ranger s kalašnikovem a průod uzavírali dva praktikanti - učni na rangery. Byl jsem napřed lehce skeptický, v roce 2011 jsem absolvoval walking safari na Lake Manyara a zvířata si udržovala velikou vzdálenost nepoužitelnou pro focení.

Vyrazili jsme od brány do parku.Orvní zvířata, která jsme potkali, byly impaly. Přesně podle prvních předpokladů si nás pustily tak na 30 m a pak utíkaly.

Trošku jsme si spravili chuť na zebrách. Zebří rodinka s hříbětem byla celkem rozumně daleko na pár fotek. Ranger nám vyprávěl o rostlinách a ptácích, ale ptáci se fotit nedali.

V NP Lake Mburo se přemnožují akácie. Za časů Idi Amina tu vybili slony, kteří udržovali vegetaci v přijatelných mezích. Teď nechávají zemědělce akácie mytit a brát si dřevo, mýtiny pak vypalují. (Tolik k diskusi o těžbě dřeva po kůrovci v NP Šumava).
Došli jsme k napajedlu pro krávy, ohrazeném před zvěří. K vodě nepouští ani krávy, protože by napajedlo rozšlapaly a zaplnily bahnem. Vodu jim čerpají do koryta.
A musím se pochlubit - v mokřině (teď na konci období sucha vyschlé) jsem objevil elanda. Viděl jsem ho dřív než ranger, který ho tu hledal. Mokřina byla zarostlá vegetací tak metr a půl vysokou, elandovi z ní čouhala jen hlava a hřbet. Byl to mohutný býk, za keřem jsme objevili ještě jednoho.

Ranger zvolil chytrou cestu - mokřinu jsme obešli širokým obloukem, abychom oba býky vytlačili do volného prostoru. Cestou nám ranger ukazoval rostlinu Sodoma Apple - keřík s fialovými kvítky se řlutobílým středem a kulatými žlutými plody. Bohužel jedovatými.
Oba losí býky jsme naším postupem nasměrovali na volnou pastvinu. Viděli jsme buvola a zebry. Je to úplně jiý pocit, stát v buši a vidět před sebou v křoví buvola, než když člověk jede v autě.

Elandi znovu zatočili do mokřiny. Teď v suchém období byly zvířecí stezky dobře průchodné. I tak jsem si ale děsivě zaprasil boty. Na podrážku vlhkou od ranní rosy se nachytalo bano a zbytky zvířecího trusu, kterého je tu všude plno.

Kazinga Channel

Po obědě jsme jeli na plavbu po kanálu Kazinga Channel.

Podle všech reklamních tvrzení cestovek je tu největší populace hrochů na světě, ale mě utkvěli hlavně buvoli.

Hroši byli na každém rohu, ale v menších skupinkách tak do 10-15 kusů. V Tanzanii jsem viděl větší skupiny. Ošklivý hroch s růžovými lysinami se vyvaloval vedle hejna zobounů afrických (African skimmer).

(Až doma jsem si dohledal, že největší populace hrochů tu skutečně bývala. Údajně tu žilo na 21 000 hrochů. V 60. letech jich tu vybili 7000, aby uchránili park před nadměrným spásáním, a populaci zredukovali na 14000. Pytláci v 80. a 90. latech populaci dál zdecimovali, takže v r.1989 se stav hrochů odhadoval na pouhých 2100 a v roce 1995 se celková populace v NP Queen Elizabeth odhadovala na 2800. Podle mého docela smutný příběh. Který má nepříjemnou dohru - decimací hroší populace se výrazně snížily úlovky tilapií, které tu bývaly vynikající.)

Varan nilský se anglicky jmenuje monitor lizard.

Plavba po kanálu Kazinga byla znamenitá. Pluli jsme po jižním břehu. Břeh byl plný zvěře. Tu dva sloni dováděli ve vodě, támhle volavky, tady skupinka hrochů, krokodýli, kladivouš, varan nilský. Pořád bylo na co se dívat.

A hlavně buvoli, buvoli. Zdejší buvoli mají zbarvení do hnědočervena, prý v důsledku křížení s pralesními buvoly z Kibale Forest a z Konga.

Na přehu byla kvanta ptáků. Ledňáčci, kladivouši, volavky, čápi. Hroší a buvoli se doslova váleli mezi hejny zobounů afrických.

Hodně mě potěšili orli jasnohlasí. Fotil jsem je za letu i v sedě. Kolem řeky je jich opravdu hodně.

 

Kazinga Fishing Village leží na jižním břehu kanálu. Je obklopená národním parkem. Rybáři prý loví hlavně na Edwardově jezeře.

 

Návrat do lodge

Na zpáteční cestě do lodge jsme přejížděli hřeben mezi Viktoriiným a Albertovým Nilem.

Zapadající slunce osvětlovalo palmy, kterými je tam savana porostlá. U jedné z palem jsme uviděli ležet sloa. Vůbec se nehýbal. Myslel jsem, že je mrtvý. Ronald po něm hodil kámen - a slon se zvedl. Vypadal docela zuboženě, taky mu chyběl kus chobotu, chudáčkovi.

O kus dál jsme zastavili u kaliště, ke kterému se blížil osamělý slon. V bajně se váleli dva buvoli a pár prasat bradavičnatých.

Když slon přišel k bahništi, vzbudil docela rozruch. Všechno mu šlo z cesty. Slon si postříkal záda bahnem a důstojně odkráčel.

 U brány parku jsme viděli slona hned vedle chatek guidů. Asi ho tam zaujalo vyprané prádlo.

Ještě po cestě od brány jsme pozorovali velikého samce hned vedle cesty. Opíral se o strom, jako by ho chtěl vyvrátit. Měl slušné kly. Byl to nádherný starý slon - a dokonalá tečka za skvělým dnem.

Murchison Falls je úžasný národní park. Úplně mě nadchl. Kvanta zvěře jsou tu bezkonkurenční. A díky Nilu je park opravdu jedinečný. Rozmanitá příroda, porosty vodních rostlin, travnaté pláně nad řekou, akáciová savana, palmové porosty - to všechno má skvělou atmosféru. (Podle Wikipedie se jedná o palmu Borassus aethiopum - Borassus palm, nebo také African palmyra palm - česky Lontar etiopský.)

Murchison Falls - to je něco jiného než Serengeti, Tarangire nebo Etosha. Jsem nadšený a uchvácený zázrakem africké přírody. Chtěl bych umět psát jako Hemingway, abych to dokázal popsat.

Baligi Tracks a Delta Point

Od křižovatky na břehu Albertova Nilu, kde jsme včera potkali velké buvolí stádo, jsme pokračovali podél řehu směrem k deltě. Podle mapy se to místo jmenuje Baligi Tracks.

Tohle místo je prostě neskutečné. Cesta vede blízko vody. Nilský břeh tu je hodně pozvolný, řeka tvoří mokřiy porostlé svěže zelenými rostlinami. Na těch se pasou vodušky kob ve velikých stádech. Vedle nich na mělčině loví ibisové, čápi simbilové, zejozobi a jeřábi královští.

Hustota zvěře a ptactav je neuvěřitelná: nikdy jsem nic podobného neviděl. Mezi tím se pasou buvoli s bílými volavkami na hřbetě - prostě pastva pro oči.

Na Nilu lovili rybáři sítěmi kousek od odpočívajících hrochů. Vystoupili jsme z auta. Ronald nám rozdělil šťavnatý ananas - a bylo nám skvěle.

Zajeli jsme až k Delta Point - křižovatce u papyrových polí, za kterými už je Albertovo jezero. Mezi břehem a papyrem teklo nejsevernější rameno delty Viktoriina Nilu. Na břehu se pásli velcí samci vodušky Defassa. Chtěl jsem po Ronaldovi, aby k nim přijel blíž, ale nechtěl - bál se bahna.

Ranní safari - lvice u Nilu

Noc kupodivu proběhla celkem poklidně. Spal jsem jako děcko. Měl jsem moskytiéru a oknem vanul trošku chladnější vzduch.
Ráno jsme zaspali a na snídani jsme přišli o půl hodiny později. Nějak lenivíme.

Dopoledne jsme podnikli safari do delty, kde se vlévá Viktoriin Nil do Albertova jezera a hned vedle vytéků Albertův Nil směrem na sever k súdánu. Vlastně by se dalo říct, že delta několika rameny napájí jezero a jedním ramenem Albertův Nil.

Ještě před branou NP jsme projeli bažinou plnou ugandských vodušek kob. Bylo tam plno vodního ptactva. Včetně obrovské volavky Goliath Heron, kterou jsem bohužel nestihl vyfotit (Pozn. A nepovedlo se mi to během celého pobytu v Ugandě. Tuhle volavku jsem zkrátka nevyfotil.).

Pokračovali jsme stezkou, kterou jsme absolvovali včera. Jeli jsme proti proudu Nilu. Dopoledne bylo příjemné, všude jsme potkávali stáda zvěře mířící k Nilu pít, nebo se vracejících od vody zpět.
Ronaldovi kolegové nás mobilem nasměrovali na dvě lvice, které se pohybovaly kolem vyschlého koryta potoka. Napřed jsme viděli jen autos turisty snažící se najít lvy vlevo od cesty. Sjeli z cesty dobrých 50m, i když se to nesmí.

Za chvíli jsme za křovím objevili mladou lvici - a za okamžik druhou. Nechtěly se kamarádit, za chvilku zmizely v buši.
Jeli jsme dál. Potkávali jsme skupinky oribi, vodušek kob, vodušek defassa, občas buvoly. Zahlédli jsme slony, ale byli daleko.

O kus dál Ronald objevil lvici s obojkem. Šla po křovinatém hřebeni a mířila k Nilu. Popojeli jsme o kus dál, abychom si na ni počkali. A opravdu, za chvilku se objevila za křovím, ladně přešla silnici a pokračovala k vodě.

O kus dál jsme pozorovali skupinku paviánů. Silný samec žral mládě vodušky. Zajímalo by mě, jestli ho také sám ulovil. Kolem kroužila prasata bradavičnatá, zřejmě chtěla dát kousnout.

Safari v severní částí NP Murchison Falls

Během tříhodinového odpoledního safari jsme viděli neskutečné množství zvěře.

První zvíře vůbec byl buvolec Jacksonův. Krásné elegantní zvíře.

Spousta antilopek trávních Oribi. Neskutečně vodušek kob. Jsou podle Ronalda národním zvířetem Ugandy. A také jsou moc pěkné, díky bílé barvě a tmavému pálení na nohou jsou snad ještě hezčí než impaly. Jsou také mohutnější - samci jsou mohutnější než mufloni a vyšší než srnci.

 Vlha modroprsá (Blue-breasted bee eater)

 Jeli jsme po hřebeni směrem k Albertovu jezeru.

Viděli jsme pár skupinek žiraf Rothschildových. Obrovská buvolí stáda. Jako to, které jsem viděl před lety v Tarangire Wildlife Lodge. Tady bylo podobných stád snad deset.

Slony jsme viděli jen zdálky a sporadicky.Nahoře na pláni se procházela spousta čápů simbilů.
Nejlepší část parku nás čekala, když jsme projeli hřeben a uviděli Albertův Nil. Cesta zpátky vedla paralelně s jeho tokem. Nil je tu neskutečný. Gigantická řeka široká několik kilometrů, která unáší ostrůvky vodních rostlin.

A zvěře přibývalo. Na břehu Nilu jsme vjěli do stáda buvolů, které se zvolna loudalo od vody. Matky s mladými i staří samci vozili na hřbetě bílé volavky, pestré klubáky - oxenpeckery a africké straky ostroocasé - piapiac.