pátek 21. dubna 2017

Vzkaz laskavým čtenářům

Tenhle blog je přepisem mého deníku z Ugandy, doplněný fotkami. Poslední příspěvky jsou časově nejmladší. Pokud si to chcete přečíst chronologicky, začněte úplně odspoda.
Anebo čtěte po dnech: Den 1, Den 2, Den 3, Den 4, Den 5, Den 6, Den 7, Den 8, Den 9, Den 10, Den 11, Den 12, Den 13, Den 14, Den 15, Den 16

neděle 19. února 2017

Zpátky v Evropě

Sedím na letišti v Amsterdamu. Právě jsem dojedl snídani. Jsem rozlámaný po mizerné noci v letadle, kdy se mi nepodařilo pořádně spát. Chci jen doplnit poznámku o včerejším obědě na rovníku. Měl jsem tradiční ugandský hovězí guláš. A jako přílohu - pečené sladké brambory a pečený maniok - kasavu. Oboje bylo upečené do křupava a kůrčička neměla chybu. Kasava byly podlouhlé špalíky škrobové chuti, krásně křupavé. Za ěm super příloha. Sladká brambora nebyla ve slupce jako u nás a nebyla tak sladká, také byla upečená do kůrčičky. Číšnice říkala, že se maniok napřed musí uvařit a teprv pak se peče.

A ještě se zmíním o jackfruit. Asi nejlepší přirovnání chuti je lichi, velké jako dvě šišky chleba, zelené barvy. Uvnitř je spousta semen, každé ve šťavnatém dužinovém obalu. Jí se ta dužina. Když nám to přinesli, vypadalo to jako talíř podlouchlých, trochu větších lichi (či jak se to píše). Myslel bych, že to je řada oloupanýc vypeckovaných plodů a ne obsah jednoho megaplodu. \chuť šťavnatá, nepříliš sladká, celkově dobré, ale lichi je lepší a voňavější. Semena vezu domů, prý se to dá dobře pěstovat u nás. Tak uvidíme, třeba si za pár let vypěstuju chlebovník.

Howgh, amen, víc se mi už do deníku nevejde. Za chvíli letíme do Prahy. Stálo to za to.

sobota 18. února 2017

Loučení

Za hodinu nám letí letadlo do Evropy. Uteklo mi to zatraceně ruchle. Jediná chyba téhle cesty byla, že jsem se nedokázal úplně odstřihnout od práce. Co se týká programu, zážitků a aktivit, všechno klaplo na 120%. Skvělá zpráva je, že si z Ugandy neodvážím žádnou zdravotní potíž. Moje tělo v kombinaci s fenystylem v pohodě vyhojilo kousance od komárů i od much tse-tse.
Ze všech cest, které jsem dosud do Afriky podnikl, je tahle vůbec nejafričtější. Díky tomu, že jsme projížděli venkovem a měli možnost vidět, jak žijí obyčejní lidé. A také jsme mnohem víc mluvili s lidmi, než na předchozích cestách. Příroda Ugandy je čarokrásná a jedinečná Ale to jsem tak nějak čekal. To, co tuhle cestu posunulo na další level, jak říká Honza, byly malé děti u cesty, lidé a jejich život, normální Uganďané, kteří nám zamávali na pozdrav. Tohle už v Evropě neumíme. To srdce jsme pečlivě přikryli a schovali za závěs civilizace a techniky.
Ohromně mě bavily obrovské rozdíly mezi oblastmi, které jsme navštívili. Rozpálená krajina kolem Nilu na Murchison Falls, horký prales Kibale, zlatá savana u řeky Ishasha, chladné mlhy Bwindi - co místo, to úplně jiná atmosféra, příroda, zážitky.
Nejprofláklejší klišé o Ugandě je výrok Winstona Churchilla o zelené perle Afriky. To bych podepsal, kdyby to nebylo tak provařené. Za sebe bych dodal: srdce Afriky, složené z rozmanitých klenotů.
Oproti předchozím cestám do Afriky jsem starší. Víc jsem toho viděl. Setkání se slonem na deset metrů už se mnou nezacvičí. Když ale tři metry ode mě ryje nosorožčí býk rohem kůru ze stromu, nebo když v pralese na metr ode mě projde gorilí samec, je to tam zas. Ta chladná rtuť v žilách, zostřené vnímání každého zvuku a pachu, zpomalený čas.
To jsou ty nejsilnější prožitky, které si člověk zapamatuje nadosmrti. Děkuji, Bože, za tu rozmanitost. Za tu krásu omezené, chráněné, habituované, ale přesto divoké a nezkrocené přírody. Tady v Ugandě to všechno je. Díky za to.

Nazpět do Entebbe

Rozloučili jsme se s NP Lake Mburo.
Na oběd jsme zastavili na rovníku, asi 60 km od Kampaly (tou vzdáleností si nejsem úplně jistý). Je tam stejný betonový artefakt jako u Kasese. Vedle stojí řada etnokrámů, krámek jakési školní charity a hospoda zkřížená s obchodem. Prodávali ta obrovské naleštěné rohy ankolského dobytka, ale netroufl jsem si to koupit, protože bych to nedovezl. Nakoupil jsem nějaká trika, pár suvenýrů a dárků. Bylo to asi to nejkomerčnější, co jsme v Ugandě zažili, prodavačky nás docela naháněly. Zejména jedna načančaná.
Do Entebbe Guesthouse jsme dorazili kole půl šesté. Dostali jsme půjčený pokoj na vysprchování a přebalení batohů. Vyhodil jsem svoje staré dobré bílé kraťasy, rozřezal jsem je na hadry a otřel si s nimi boty zprasené z buše.
Rozloučili jsme se s Ronaldem. Srdečně, jako se starým přítelem. Ronald se o nás luxusně staral celou dobu. Dělal, co nám na očích viděl. Zařídil nám cultural walk, návštěvu paličů banánového ginu, návštěvu u pasteců Ankole. Zásoboval nás ovocem, kupoval mango, ananasy, dnes nám zastavil u prodavače jackfruit - chlebovníku. Skvěle se s ním po večerech povídalo. Mrzí mě, že jsem si to nenatočil. Dělal to skvěle a bylo vidět že to dělá srdcem. Vzali jsme si na něj kontakt. Jestli ještě někdy v životě pojedu do Ugandy, chtěl bych, aby mi dělal guida.

Loučení s Lake Mburo

Nejlepší pozorování jsme měli nakonec walking safari. Oba býci antilopy losí prošli přes stádo zeber promíchané s mládeneckým stádečkem vodušek defassa.
Byla to doslova pastva pro oči. Ve větší skupině zvěř ztratila trošku plachosti a pustila si nás blíž. Takže jsem mohl ulovit pír pěkných záběrů a fotek.
 
A přesně v tu chvíli mi foťák zahlásil plnou kartu. Ani se nedivím, většinu fotek má minimálně dvojmo, ale stalo se mi to vůbec poprvé. Pochopil jsem to jako jasný boží vzkaz, že v nejlepším se má přestat a že právě začal konec naší výpravy po Ugandě.
Zamířili jsme k cestě. Zebry a vodušky šly na opačnou stranu. Býci antilopy losí vyšli kousek do vršku a když jsme šli pryč, otočili se a vrátili se do močálu. Ronald a guide od německé party přijeli po cestě. Dali jsme guidovi spropitné, naložili se do landcruiseru a vyrazili.
Ještě se vrátím k ekosystému na Lake Mburo. Park byl původě dvakrát větší, někdy v 60. letech ho zmenšili na současnou velikost. Ranger tvrdil, že prý tu mají jednoho lva - samce. Sice ho neviděli, ale podle řevu o něm vědí. Aby zpomalili zarůstání akácií, převezli sem stádečko 15 žíraf Rothschildových z NP Murchison Falls. Že by sem znovu vysadili slony, to bohužel nehrozí, park je prý na to příliš malý.

Walking safari

Ráno jsme vstali v 6:15. Za kopce, kde leží Eagle's Nest, byl nad obzorem vidět Jižní kříž. Peter ho chtěl vidět po celou dobu našeho pobytu v Ugandě, ale až dnes se mu zadařilo.
Na dopoledne jsme měli naplánované walking safari. Hned u brány jsme viděli kočkodany zelené.

Šli jsme spolu s šestičlennou německou rodinou. Safari vedl ranger s kalašnikovem a průod uzavírali dva praktikanti - učni na rangery. Byl jsem napřed lehce skeptický, v roce 2011 jsem absolvoval walking safari na Lake Manyara a zvířata si udržovala velikou vzdálenost nepoužitelnou pro focení.
Vyrazili jsme od brány do parku.Orvní zvířata, která jsme potkali, byly impaly. Přesně podle prvních předpokladů si nás pustily tak na 30 m a pak utíkaly.
Trošku jsme si spravili chuť na zebrách. Zebří rodinka s hříbětem byla celkem rozumně daleko na pár fotek. Ranger nám vyprávěl o rostlinách a ptácích, ale ptáci se fotit nedali.
V NP Lake Mburo se přemnožují akácie. Za časů Idi Amina tu vybili slony, kteří udržovali vegetaci v přijatelných mezích. Teď nechávají zemědělce akácie mytit a brát si dřevo, mýtiny pak vypalují. (Tolik k diskusi o těžbě dřeva po kůrovci v NP Šumava).
Došli jsme k napajedlu pro krávy, ohrazeném před zvěří. K vodě nepouští ani krávy, protože by napajedlo rozšlapaly a zaplnily bahnem. Vodu jim čerpají do koryta.
A musím se pochlubit - v mokřině (teď na konci období sucha vyschlé) jsem objevil elanda. Viděl jsem ho dřív než ranger, který ho tu hledal. Mokřina byla zarostlá vegetací tak metr a půl vysokou, elandovi z ní čouhala jen hlava a hřbet. Byl to mohutný býk, za keřem jsme objevili ještě jednoho.
Ranger zvolil chytrou cestu - mokřinu jsme obešli širokým obloukem, abychom oba býky vytlačili do volného prostoru. Cestou nám ranger ukazoval rostlinu Sodoma Apple - keřík s fialovými kvítky se řlutobílým středem a kulatými žlutými plody. Bohužel jedovatými.
Oba losí býky jsme naším postupem nasměrovali na volnou pastvinu. Viděli jsme buvola a zebry. Je to úplně jiý pocit, stát v buši a vidět před sebou v křoví buvola, než když člověk jede v autě.
Elandi znovu zatočili do mokřiny. Teď v suchém období byly zvířecí stezky dobře průchodné. I tak jsem si ale děsivě zaprasil boty. Na podrážku vlhkou od ranní rosy se nachytalo bano a zbytky zvířecího trusu, kterého je tu všude plno.

Den 15: Trasa