Lodí po Nilu k Murchisonovým vodopádům

Cestou na oběd v Paraa Safari Lodge jsme viděli pěkné stádo žiraf Rothschildových.

Pod stromem jesme zastihli levharta. Viděli jsme z něj jen kožich a pak hlavu za křovím. Nechtěl se kamarádit, po chvíli se zvedl a utekl do buše.

Kousek od Nilu jsme narazili na sloní rodinu přecházející přes cestu. Jeden ze slonů měl zmrzačený chobot, s největší pravděpodobností od drátěného oka. Pytláci by se měli střílet!
Na oběd jsme docela dlouho čekali. Měl jsem plněné masové taštičky a Caesar salát.
Odpoledne jsme podnikli plavbu po Victoria Nilu. Z přístaviště Paraa jsme vypluli na dvoupatrové lodi směrem k vodopádům. Seděli jsme na horní palubě a kochali se přírodou. Všude na severním břehu bylo plno ptactva - ledňáčci, volavky a pestrobarevné vlhy, občas nějaký dravec, ibisové posvátní, husy egyptské. Člunozobce jsme neviděli. Ještě že jsme je viděli včera.

Ledňáček senegalský (Woodland kingfisher)

Vlha zelenočelá (Red-throated Bee-eater)

Ledňáček jižní africký (Pied kingfisher)

Anhinga africká (African darter)

Husička vdovka (White-faced whistling duck)

Ibis posvátný

Na břehu se pásly vodušky defassa, hroši, sloni. Viděli jsme kočkodany zelené, paviány.
Asi na půl cesty k vodpoádům tvoří Nil ostrov porostlý papyrem. Na něm se páslo stádo snad 40 slonů. Bylo to jediné pořádné stádo, které jsme v NP Murchison Falls viděli pohromadě - a stálo za to.

Na vodě vanul příjemný vánek, a tak nám tolik nevadilo vedro. Prý bylo zase 47°C, ale vůbec mi to nepřišlo.

Murchisonovy vodopády zespoda nevypadají tak majestátně, jako když člověk stojí u nich. Loď se k nim přiblíží jen na pár set metrů u ústí údolí. Takže nemají šanci vyniknout. Stezku na vyhlídku nad vodopády za 25$ jsme s díky odmítli.

Na zpáteční cestě jsme viděli roztomilé hroší mládě. Zvěře bylo pořád hodně, ale už jsme u ní nestavěli. Dal jsem s pivo s voduškou kob na etiketě. Celkem se dalo pít.

Baligi Tracks a Delta Point

Od křižovatky na břehu Albertova Nilu, kde jsme včera potkali velké buvolí stádo, jsme pokračovali podél řehu směrem k deltě. Podle mapy se to místo jmenuje Baligi Tracks.

Tohle místo je prostě neskutečné. Cesta vede blízko vody. Nilský břeh tu je hodně pozvolný, řeka tvoří mokřiy porostlé svěže zelenými rostlinami. Na těch se pasou vodušky kob ve velikých stádech. Vedle nich na mělčině loví ibisové, čápi simbilové, zejozobi a jeřábi královští.

Hustota zvěře a ptactav je neuvěřitelná: nikdy jsem nic podobného neviděl. Mezi tím se pasou buvoli s bílými volavkami na hřbetě - prostě pastva pro oči.

Na Nilu lovili rybáři sítěmi kousek od odpočívajících hrochů. Vystoupili jsme z auta. Ronald nám rozdělil šťavnatý ananas - a bylo nám skvěle.

Zajeli jsme až k Delta Point - křižovatce u papyrových polí, za kterými už je Albertovo jezero. Mezi břehem a papyrem teklo nejsevernější rameno delty Viktoriina Nilu. Na břehu se pásli velcí samci vodušky Defassa. Chtěl jsem po Ronaldovi, aby k nim přijel blíž, ale nechtěl - bál se bahna.

Ranní safari - lvice u Nilu

Noc kupodivu proběhla celkem poklidně. Spal jsem jako děcko. Měl jsem moskytiéru a oknem vanul trošku chladnější vzduch.
Ráno jsme zaspali a na snídani jsme přišli o půl hodiny později. Nějak lenivíme.

Dopoledne jsme podnikli safari do delty, kde se vlévá Viktoriin Nil do Albertova jezera a hned vedle vytéků Albertův Nil směrem na sever k súdánu. Vlastně by se dalo říct, že delta několika rameny napájí jezero a jedním ramenem Albertův Nil.

Ještě před branou NP jsme projeli bažinou plnou ugandských vodušek kob. Bylo tam plno vodního ptactva. Včetně obrovské volavky Goliath Heron, kterou jsem bohužel nestihl vyfotit (Pozn. A nepovedlo se mi to během celého pobytu v Ugandě. Tuhle volavku jsem zkrátka nevyfotil.).

Pokračovali jsme stezkou, kterou jsme absolvovali včera. Jeli jsme proti proudu Nilu. Dopoledne bylo příjemné, všude jsme potkávali stáda zvěře mířící k Nilu pít, nebo se vracejících od vody zpět.
Ronaldovi kolegové nás mobilem nasměrovali na dvě lvice, které se pohybovaly kolem vyschlého koryta potoka. Napřed jsme viděli jen autos turisty snažící se najít lvy vlevo od cesty. Sjeli z cesty dobrých 50m, i když se to nesmí.

Za chvíli jsme za křovím objevili mladou lvici - a za okamžik druhou. Nechtěly se kamarádit, za chvilku zmizely v buši.
Jeli jsme dál. Potkávali jsme skupinky oribi, vodušek kob, vodušek defassa, občas buvoly. Zahlédli jsme slony, ale byli daleko.

O kus dál Ronald objevil lvici s obojkem. Šla po křovinatém hřebeni a mířila k Nilu. Popojeli jsme o kus dál, abychom si na ni počkali. A opravdu, za chvilku se objevila za křovím, ladně přešla silnici a pokračovala k vodě.

O kus dál jsme pozorovali skupinku paviánů. Silný samec žral mládě vodušky. Zajímalo by mě, jestli ho také sám ulovil. Kolem kroužila prasata bradavičnatá, zřejmě chtěla dát kousnout.

Večerní vedro u Nilu

Pomalu se naplňovalo odpoledne a slunce se sklánělo za escarpment na druhém břehu Nilu. Všechna zvěř táhla od vody. K ostatním druhům se přidaly ztepilé vodušky defassa. Mají na zadku bílé zrcátko.

 

Viděli jsme jediného slona na rozumnou vzdálenos a několik dalších zdálky. Antilopky oribi nám místy už ani neuskakovaly zpod kol. Viděli jsme kupodivu pár zvířecích koster, kolem nich ani sup, jen jeden marabu. Asi tu hyeny mají dost jiné kořisti.

Do lodge Fort Murchison jsme přijeli po sedmé večer. V NP je vážně spousta zvěře.

Jediným problémem je vedro. Přes den bylo určitě přes 45°C. I teď je lepivé vedro. Pijeme jako duhy. Není to nic moc.

Safari v severní částí NP Murchison Falls

Během tříhodinového odpoledního safari jsme viděli neskutečné množství zvěře.

První zvíře vůbec byl buvolec Jacksonův. Krásné elegantní zvíře.

Spousta antilopek trávních Oribi. Neskutečně vodušek kob. Jsou podle Ronalda národním zvířetem Ugandy. A také jsou moc pěkné, díky bílé barvě a tmavému pálení na nohou jsou snad ještě hezčí než impaly. Jsou také mohutnější - samci jsou mohutnější než mufloni a vyšší než srnci.

 Vlha modroprsá (Blue-breasted bee eater)

 Jeli jsme po hřebeni směrem k Albertovu jezeru.

Viděli jsme pár skupinek žiraf Rothschildových. Obrovská buvolí stáda. Jako to, které jsem viděl před lety v Tarangire Wildlife Lodge. Tady bylo podobných stád snad deset.

Slony jsme viděli jen zdálky a sporadicky.Nahoře na pláni se procházela spousta čápů simbilů.
Nejlepší část parku nás čekala, když jsme projeli hřeben a uviděli Albertův Nil. Cesta zpátky vedla paralelně s jeho tokem. Nil je tu neskutečný. Gigantická řeka široká několik kilometrů, která unáší ostrůvky vodních rostlin.

A zvěře přibývalo. Na břehu Nilu jsme vjěli do stáda buvolů, které se zvolna loudalo od vody. Matky s mladými i staří samci vozili na hřbetě bílé volavky, pestré klubáky - oxenpeckery a africké straky ostroocasé - piapiac.

Přívoz přes Nil

Z vodopádu jsme jeli na oběd do Red Chilli Lodge s výhledem na Nil.

Pak jsme jeli na přívoz. Taky suprová zkušenost: prám táhly dva asymetricky položené dieselové motory, každý měl svého vlasního strojníka. Jak dokázali udržet přímý směr, ví Bůh.

Na druhém břehu Nilu leželi ve vodě hroši a o kus dál pili sloni. Začal jsem tušit, že severní část NP Murchison Falls bude o něčem jiném než ta lesnatá jižní. A měl jsem pravdu.