Ranní safari v Ishashe

Ráno jsme se rozloučili s luxusní Ishasha Jungle Lodge. Jeli jsme na dopolední game drive po Ishasha Plains. Bylo po dešti, savana byla umytá  a byl docela opar. Escarpment na západě jsme ani neviděli, o sopkách Virunga za řekou v Kongu ani nemluvě.

Safari bylo stejně skvělé jako včera - vodušky kob, buvolci topi, spousta buvolů. Viděli jsme hodně rodin prasat savanových, jeden pár měl snad pět nebo šest mláďat.

Ronald nám krásně zastavoval u každého ptáčka a snažil se najít lvy. Projížděli jsme všechny vyhlášené lví stromy, ale bez úspěchu. Tam, kde savana nebyla vypálená, měla zlatá tráva přes metr. Stačilo, aby lev poodešel deset metrů a zalehl, a neměli jsme šanci ho objevit.

Kroužící supi nás upozornili na možné místo killu, ale bylo to daleko od cesty a v národním parku se sjíždět nesmí.

Najezdili jsme toho mnohem víc než včera. Ronald s námi svědomitě pročesával game trails, ale na lvy jsme nenaráželi.

Poslední slon, kterého jsem viděl, byl mohutný starý býk. Zastihli jsme ho po bahenní koupeli kousek od hranic s kongem, blízko místa, kde jsme včera pozorovali dva mladší slony.

Projeli jsme pláněmi až k jižní bráně. Tady jsme objeli všechny lví stromy v okolí. Viděli jsme pár buvolů, kteří se ve vysoké trávě skoro ztráceli.

Safari po dešti

Ale zpět k safari. po obědě v Ishasha Jungle Lodge jsme vyjeli na game drive. Sotva jsme nasedli do auta, spustil se hustý liják. Období sucha je u konce, nadchází období dešťů. Ohnisko lijáku bylo na sever od nás, ale i tady padaly provazy vody a foukal slušný vichr.

Jižní cíp národního parku Queen Elizabeth pojmenovaný po hraniční řece Ishasha je úplně jiný než zbytek parku. Je to přehledná travnatá savana, teď porostlá zlatavou trávou, s parkovým akáciovým porostem. Asi nejvíc připomíná Serengeti. Kromě akácií se tu vyskytují i fíkovníky, na kterých lehávají vyhlášení stromoví lvi. Ty jsme dnes neviděli, ale nepředbíhejme.

 Jeli jsme na jih po páteřní cestě. Na náhorní plošině jsme vjeli mezi velké stádo buvolců opi promíchaných s voduškami kob. Bylo čerstvě po dešti a v děrách a výmolech na silnici stály kaluže vody. Vodušky i buvolce se k nim stahovali a pili.

Buvolce topi mám moc rád, jsou to nádherná zvířata. V Tanzanii jsem je viděl v Serengeti a v kráteru Ngorongoro, ale vždycky jen pár kusů.

Tady bylo snad stopadesátihlavé stádo.
Projížděli jsme zvolna po silnici, zleva přetahovali topi, měli jsme spoustu zvířat vlevo i vpravo. V dálce před sebou jsem tušil vysočinu Bwindi, nalevo jsme měli escarpment příkopové propadliny, vpravo se táhla zlatavá savana až k řadě stromů, které označovaly hraniční řeku Ishasha. Za ní se zvedal břeh, který už ležel v Lidově demokratické republice Kongo.

Odbočili jsme z hlavní silnice a vjeli jsme branou do oblasti game trails. Ronald se snažil najít lvy. Objeli jsme pár fíkovníků, ale déšť lvy zřejmě vyhnal.

Projížděli jsme pláněmi a obdivovali vodušky kob a velká stáda buvolů.Výhodou plání u řeky Ishasha je dohled do dálky, takže člověk vidí zvěř na kilometry.

U mokřadu jsme pozorovali dva pěkné slony, kteří se popásali na křoví. Fotil jsem frankolíny rudohrdlé, ale s největší pravděpodobností z fotek nic nebude.

Kyambura Gorge - konec mise

Jak jsme se propracovávali soutěskou k jihu, terén se zhoršoval. Stezka byla strmější, přibývalo bahnitých úseků. Prales nabízel nádherné scenérie a fascinující zvukovou kulisu, ale opice žádné, o šimpanzích nemluvě. Za celou vycházku jsem se nedostal k poloze vhodné k focení opic, i když jsme je zdálky zahlédli.

Moc mě potěšilo, když jsme z jednoho místa výše položeného zahlédli tři slony, kteří masakrovali houští u řeky. Fascinovalo mě, jak se prodírají neprostupným křovím a jak se cpou bujnými výhonky pralesní vegetace.

O kus dál jsme v kališti zastihli rodinu prasat pralesních, ale zmizeli v pralese, než jsme mohli začít nebo fotit.

Nešťastný Bernard asi po třech hodinách naši vycházku ukončil. Práv na čase. Kompletně propocení, utahaní a špinaví jsme vyklopýtali na pláň nad soutěskou, kde už čekali naši řidiči. (Bylo nás jen šest - my tři, postarší manželský pár a jeden sólista).

Na základně rangerů se kluci převlékli z mokrých hadrů. Z dálky jsme obdivovali úchvatný reliéf soutěsky Kyambara Gorge - hlubokého zářezu do zlatavé savany s bujným a kypícím pralesem na dně.

Kazinga Channel

Po obědě jsme jeli na plavbu po kanálu Kazinga Channel.

Podle všech reklamních tvrzení cestovek je tu největší populace hrochů na světě, ale mě utkvěli hlavně buvoli.

Hroši byli na každém rohu, ale v menších skupinkách tak do 10-15 kusů. V Tanzanii jsem viděl větší skupiny. Ošklivý hroch s růžovými lysinami se vyvaloval vedle hejna zobounů afrických (African skimmer).

(Až doma jsem si dohledal, že největší populace hrochů tu skutečně bývala. Údajně tu žilo na 21 000 hrochů. V 60. letech jich tu vybili 7000, aby uchránili park před nadměrným spásáním, a populaci zredukovali na 14000. Pytláci v 80. a 90. latech populaci dál zdecimovali, takže v r.1989 se stav hrochů odhadoval na pouhých 2100 a v roce 1995 se celková populace v NP Queen Elizabeth odhadovala na 2800. Podle mého docela smutný příběh. Který má nepříjemnou dohru - decimací hroší populace se výrazně snížily úlovky tilapií, které tu bývaly vynikající.)

Varan nilský se anglicky jmenuje monitor lizard.

Plavba po kanálu Kazinga byla znamenitá. Pluli jsme po jižním břehu. Břeh byl plný zvěře. Tu dva sloni dováděli ve vodě, támhle volavky, tady skupinka hrochů, krokodýli, kladivouš, varan nilský. Pořád bylo na co se dívat.

A hlavně buvoli, buvoli. Zdejší buvoli mají zbarvení do hnědočervena, prý v důsledku křížení s pralesními buvoly z Kibale Forest a z Konga.

Na přehu byla kvanta ptáků. Ledňáčci, kladivouši, volavky, čápi. Hroší a buvoli se doslova váleli mezi hejny zobounů afrických.

Hodně mě potěšili orli jasnohlasí. Fotil jsem je za letu i v sedě. Kolem řeky je jich opravdu hodně.

 

Kazinga Fishing Village leží na jižním břehu kanálu. Je obklopená národním parkem. Rybáři prý loví hlavně na Edwardově jezeře.

 

Návrat do lodge

Na zpáteční cestě do lodge jsme přejížděli hřeben mezi Viktoriiným a Albertovým Nilem.

Zapadající slunce osvětlovalo palmy, kterými je tam savana porostlá. U jedné z palem jsme uviděli ležet sloa. Vůbec se nehýbal. Myslel jsem, že je mrtvý. Ronald po něm hodil kámen - a slon se zvedl. Vypadal docela zuboženě, taky mu chyběl kus chobotu, chudáčkovi.

O kus dál jsme zastavili u kaliště, ke kterému se blížil osamělý slon. V bajně se váleli dva buvoli a pár prasat bradavičnatých.

Když slon přišel k bahništi, vzbudil docela rozruch. Všechno mu šlo z cesty. Slon si postříkal záda bahnem a důstojně odkráčel.

 U brány parku jsme viděli slona hned vedle chatek guidů. Asi ho tam zaujalo vyprané prádlo.

Ještě po cestě od brány jsme pozorovali velikého samce hned vedle cesty. Opíral se o strom, jako by ho chtěl vyvrátit. Měl slušné kly. Byl to nádherný starý slon - a dokonalá tečka za skvělým dnem.

Murchison Falls je úžasný národní park. Úplně mě nadchl. Kvanta zvěře jsou tu bezkonkurenční. A díky Nilu je park opravdu jedinečný. Rozmanitá příroda, porosty vodních rostlin, travnaté pláně nad řekou, akáciová savana, palmové porosty - to všechno má skvělou atmosféru. (Podle Wikipedie se jedná o palmu Borassus aethiopum - Borassus palm, nebo také African palmyra palm - česky Lontar etiopský.)

Murchison Falls - to je něco jiného než Serengeti, Tarangire nebo Etosha. Jsem nadšený a uchvácený zázrakem africké přírody. Chtěl bych umět psát jako Hemingway, abych to dokázal popsat.

Lodí po Nilu k Murchisonovým vodopádům

Cestou na oběd v Paraa Safari Lodge jsme viděli pěkné stádo žiraf Rothschildových.

Pod stromem jesme zastihli levharta. Viděli jsme z něj jen kožich a pak hlavu za křovím. Nechtěl se kamarádit, po chvíli se zvedl a utekl do buše.

Kousek od Nilu jsme narazili na sloní rodinu přecházející přes cestu. Jeden ze slonů měl zmrzačený chobot, s největší pravděpodobností od drátěného oka. Pytláci by se měli střílet!
Na oběd jsme docela dlouho čekali. Měl jsem plněné masové taštičky a Caesar salát.
Odpoledne jsme podnikli plavbu po Victoria Nilu. Z přístaviště Paraa jsme vypluli na dvoupatrové lodi směrem k vodopádům. Seděli jsme na horní palubě a kochali se přírodou. Všude na severním břehu bylo plno ptactva - ledňáčci, volavky a pestrobarevné vlhy, občas nějaký dravec, ibisové posvátní, husy egyptské. Člunozobce jsme neviděli. Ještě že jsme je viděli včera.

Ledňáček senegalský (Woodland kingfisher)

Vlha zelenočelá (Red-throated Bee-eater)

Ledňáček jižní africký (Pied kingfisher)

Anhinga africká (African darter)

Husička vdovka (White-faced whistling duck)

Ibis posvátný

Na břehu se pásly vodušky defassa, hroši, sloni. Viděli jsme kočkodany zelené, paviány.
Asi na půl cesty k vodpoádům tvoří Nil ostrov porostlý papyrem. Na něm se páslo stádo snad 40 slonů. Bylo to jediné pořádné stádo, které jsme v NP Murchison Falls viděli pohromadě - a stálo za to.

Na vodě vanul příjemný vánek, a tak nám tolik nevadilo vedro. Prý bylo zase 47°C, ale vůbec mi to nepřišlo.

Murchisonovy vodopády zespoda nevypadají tak majestátně, jako když člověk stojí u nich. Loď se k nim přiblíží jen na pár set metrů u ústí údolí. Takže nemají šanci vyniknout. Stezku na vyhlídku nad vodopády za 25$ jsme s díky odmítli.

Na zpáteční cestě jsme viděli roztomilé hroší mládě. Zvěře bylo pořád hodně, ale už jsme u ní nestavěli. Dal jsem s pivo s voduškou kob na etiketě. Celkem se dalo pít.