Počátek Nilu

Do Jinji jsme dojeli po poledni. Přejeli jsme po mostě Viktoriin Nil. Byl to pro mě skvělý pocit!
Hned za mostem jsme zastavili na oběd. Měl jsem arašídovou polévku s kuřecím masem, super ochucenou. A místní specialitu - dušené kozí maso s omáčkou, zabalené v banánových listech. K tomu rýži, sladký brambor a pyré z banánů, které chutnalo jako bramborová kaše.

Banány tu mají exkluzivní a prodávají je doslova všude. Zelené zvané matoke se používají na vaření, malé žluté k jídlu. Ty mají úplně jinou chuť, než ty fádní, co člověk koupí u nás.

Po obědě jsme jeli k Source of the Nile. Nedá se to přeložit tupě jako pramen, spíš počátek Nilu. Je to legendární místo, kde Speke v roce 1862 vyřešil otázku pramene Nilu - byť museli další cestovatelé potvrdit jeho hypotézu, protože Speke nesledoval tok řeky až po Albertovo jezero - to úplně minul.

Mám v tom tak trochu hokej: Speke objevil Viktoriino jezero i Viktoriin  a Alexandřin Nil, Baker objevil Albertovo jezero a vodopády Murchison Falls. Stanley v roce 1875-76 Viktoriino jezero obeplul. ale Albertovo jezero minul a navštívil je až při záchraně Emina Paši. Kdo tedy finálně Spekovu teorii potvrdil? Nevím.

Každopádně: toto místo je legendární. Vodopády Rippon Falls, které tu Nil vytvářel, jsou dnes pod vodou přehrady. Zbyla tu jen peřej. Sjeli jsme k vodě, kde je pár krámků a stanoviště loděk. Tančil tam dívčí sbor sirotků doprovázených muzikanty. Sice to byla bohapustá komerce, ale bylo to fajn.

Chvíli tam zacláněli místní černoši, kteří se pletli mezi dívky a nechávali se svými partnerkami mobilem zvěčnit při tanci. Ale pak zmizeli a my šli k řece.

Na tomhle východním břehu je socha Mahátmy Gánhího, kterého po smrti v Indii zpopelnili, ale popel z jeho srdce rozptýlili do Nilu, jak si přál.

Spekeúv pomník je na západním břehu na návrší, ze kterého se díval na vodopády.

Ve vodě lovili jacísi kormoránovití ptáci - plavali s tělem ve vodě a potápěli se. Po břehu chodily malé bílé volavky. Na ostrůvku v proudu rostly husté stromy, na kterých postávali čápi zejozobi afričtí.

A nad Nilem prolétli dva orli jasnohlasí. Bohužel jsem je nevyfotil.
Voda v Nilu byla teplá, ale krásně čistá. Hned bych se smočil celý, ale měl jsem strach z infekcí a z bilharzie. Ronald nám vyprávěl, jak za časů genocidy Tutsiů ve Rwandě v roce 1994 házeli Hutuové mrtvá těla do Kagery, která je odnášela do jezera. Takže měli v Ugandě hygienický problém.

Kampala

Druý den naší cesty Ugandou byl hlavně o přesunu. Pouhých 250 km jsme jeli celý den. Vyjeli jsme ráno z Entebbe v 8:30. Dojeli jsme na předměstí Kampaly a jali se ji objíždět. To nám trvalo skoro celé dopoledne.

Všude byl neuvěřitelný mumraj, silný provoz a na silnici zpomalovací hrboly.

Teď přeruším líčení dne: sedíme v restauraci hotelu v Mbale a čekáme na večeři. A kousek odtud se ozval hlas muezzina svolávajícího věřící k modlitbě. To zažívám poprvé.

Zpět ke Kampale: je to asi vůbec nejsilnější zážitek, co jsem v africkém městě zažil. Na ulicích byly spousty lidí, podél cesty jeden krámek za druhým: ženské prodávající mango či banány, prodavačky zeleniny, "krys na špejli", vaječných omelet či vaječné pochoutky jméem rolex - rolled eggs, zavinutá palačinka plněná vaječnou omeletou, zabalená v igelitové fólii.

Prodavači mobilů, postelí, sedacíc souprav nebo kování na ulici nepřekvapili, to už jsem viděl kdysi v Arushe. Co překvapilo byl páchnoucí ryí trh a řezníci. Ti měli různé druhy masa vystavená na ulici, aby bylo vidět, že je maso čerstvé. Ronald říkal, že jedí jen maso poražené dnes ráno. Maso staré několik dní nejedí.  Ryby pocházejí z Viktoriina jezera a jsou to především tilapie a nilští okouni.

Kousek vedle trhu byla jatka. Hrozně to tam smrdělo a byla tam neuvěřitelná kvanta čápů marabu, kteří se krmí na zbytcích. Ty se tu vyhazují na ulici. Marabu sežerou všechno.

U tržiště jsme se na chvilku zastavili. Ronald se tu setkal se svou rodinou: manželkou, dospívající dcerou, předškolním chlapcem a tak dvouletým prckem. Ten se nás vyloženě bál, asni nikdy neviděl bílé lidi. Když jsem poddával ruku Ronaldově dceři, tak ji přijala a přitom si klekla na zem. Cítil jsem se přitom dost trapně, nevěděl jsem, co mám dělat. Ronald nám pak vysvětlil, že to patří ke slušnému chování mladé dívky, která tak projevuje úctu.

Dopravu brzdily křižovatky. Kde není kruháč, dopravu řídili policajti a tvořili se kolony. Zdržely nás určitě nejmíň o hodinu.

První ráno

První ráo v Ugandě mě probudil budík. Šli jsme spát v půl druhé ráno místního času. Jsou tu dvě hodiny časového posunu.

 Na letišti jsme snad dvě hodiny čekali na vízum. Dělají tu s ním štráchy jako v USA: sejmuli nám otisky, vyzpovídali nás, vyfotili - ale fotku, kterou jsem měl s sebou z domova, nakonec nechtěli.

 

Náš průvodce se jmenuje Ronald a je to sympatický holohlavý chlapík s bříškem. Prý má rád pivo.

Zahrada u guesthouse krásně kvete. Škoda že neumím pojmenovat všechny rostliny. Je tu plno ptáků.

Viděl jsem veliké ibisy hagedaš, který tady říkají hadada. Přelétají tu ve dvojicích a dělají děsný kravál. Je tu docela dost hmyzu, ale nemám pocit, že by tu komáři nějak moc útočili. V noci na zahradě hlídali velcí psi.

Den 2: Trasa

Západ slunce nad severní Ugandou

Zapadá slunce.

Peter s Honzou vypili všechnu vodku v letadle a teď popíjejí rum Kraken, zakoupený v Amsterdamu. Honza už má docela dost. Letuška jim odmítla nalévat, tak pijí z vlastích zásob. Já popíjím decentně jihoafrické červené The Elements. Už jsme nad severní Ugandou.

Co nás čeká v Ugandě

Do Ugandy jsem chtěl jet už jako kluk. Když jsem byl v první třídě inspirován Josefem Vágnerem jsem do notýsku psal knihu o tom, jak jako velký budou zoolog v zoo Praha a pojedu do Ugandy chytat zvířata. Samozřejmě jsem tam chtěl jet lodí a pak vlakem z Mombasy a lodí přes Viktoriino jezero. U toho jezera dnes večer přistaneme.
Když John Hannig Speke jako první běloch přišel do Ugandy, našel tu uprostřed Afriky mocné fungující království. O několik úrovní výš, než primitivní královstvíčka a a kmeny, které potkával cestou ze Zanzibaru přes Ujiji. Uganda měla území, panovníka, zemědělství a armádu. Lidé chotili oblečení a královo vojsko mělo střelné zbraně.
Uganda byla častým cílem cestovatelů pátrajících po pramenech Nilu. Prošel tu Cameron, Grant, Baker, Stanley. O hledání zdroje Nilu by se daly psát romány. Co jméno, to příběh.
Uganda je první z afrických návštěv, která slibuje zelenou zemi, deštné pralesy, řeky a jezera. Jsem hodně zvědavý, co nás čeká a co všechno uvidíme. Naplánoval jsem, co šlo. Z velkých parků neuvidíme jen Kidepo Valley na severu, Semliki a Rwenzori. Všechny ostatní parky máme v plánu: Mount Elgon, Murchison Falls, Kibale Forest. Queen Elizabeth, Bwindi Impenetrable is gorilami a Lake Mburo. Dvakrát překročíme rovník. Od jezera k horám, savanou k řece, deštnými pralesy a do džungle.

Úvahy v letadle nad Řeckem

"Celý život čekáš na jednu chvíli - a najednou je to zítra."

Cestu do Ugandy jsem plánoval už v roce 2015. Tentkrát to nedopadlo: jeli jsme do Namibie, protože Majdě ještě nebylo 15 a nepustili by ji na gorily. Teď už by na gorily jít mohla, ale nejede s námi. Jedeme jen ve třech s Honzou a Peterem. Včera večer mě táta hodil do Prahy k Honzovi, kde jsem přespal. Ve čtyři hodiny ráno jsme vstali a jeli na letiště. Odlet z Prahy byl v půl sedmé ráno. Letěli jsme přes Amsterdam.
Je to moje čtvrtá cesta do Afriky. Je hrozné, jak snadno si člověk zvykne na takové věci, jako rušné letiště v Amsterdamu, let nad zasněženými Alpami nebo přelet přes Středozemní moře. Až příliš snadno si na to zvykne: to už jsem viděl, žádné překvapení, to dobře znám. Když jsem letěl poprvé, nemohl jsem se nabažit.
Honza má bolavá záda. Docela dost. Snaží se to rozhánět obstřiky, hřejivými náplastmi, prášky proti bolesti a vodkou s džusem. Přijde mi to jako docela vražedná kombinace, ale Honza se tváří, že to je OK.