neděle 5. února 2017

Kampala

Druý den naší cesty Ugandou byl hlavně o přesunu. Pouhých 250 km jsme jeli celý den. Vyjeli jsme ráno z Entebbe v 8:30. Dojeli jsme na předměstí Kampaly a jali se ji objíždět. To nám trvalo skoro celé dopoledne.
Všude byl neuvěřitelný mumraj, silný provoz a na silnici zpomalovací hrboly.

Teď přeruším líčení dne: sedíme v restauraci hotelu v Mbale a čekáme na večeři. A kousek odtud se ozval hlas muezzina svolávajícího věřící k modlitbě. To zažívám poprvé.

Zpět ke Kampale: je to asi vůbec nejsilnější zážitek, co jsem v africkém městě zažil. Na ulicích byly spousty lidí, podél cesty jeden krámek za druhým: ženské prodávající mango či banány, prodavačky zeleniny, "krys na špejli", vaječných omelet či vaječné pochoutky jméem rolex - rolled eggs, zavinutá palačinka plněná vaječnou omeletou, zabalená v igelitové fólii.

Prodavači mobilů, postelí, sedacíc souprav nebo kování na ulici nepřekvapili, to už jsem viděl kdysi v Arushe. Co překvapilo byl páchnoucí ryí trh a řezníci. Ti měli různé druhy masa vystavená na ulici, aby bylo vidět, že je maso čerstvé. Ronald říkal, že jedí jen maso poražené dnes ráno. Maso staré několik dní nejedí.  Ryby pocházejí z Viktoriina jezera a jsou to především tilapie a nilští okouni.

Kousek vedle trhu byla jatka. Hrozně to tam smrdělo a byla tam neuvěřitelná kvanta čápů marabu, kteří se krmí na zbytcích. Ty se tu vyhazují na ulici. Marabu sežerou všechno.
U tržiště jsme se na chvilku zastavili. Ronald se tu setkal se svou rodinou: manželkou, dospívající dcerou, předškolním chlapcem a tak dvouletým prckem. Ten se nás vyloženě bál, asni nikdy neviděl bílé lidi. Když jsem poddával ruku Ronaldově dceři, tak ji přijala a přitom si klekla na zem. Cítil jsem se přitom dost trapně, nevěděl jsem, co mám dělat. Ronald nám pak vysvětlil, že to patří ke slušnému chování mladé dívky, která tak projevuje úctu.
Dopravu brzdily křižovatky. Kde není kruháč, dopravu řídili policajti a tvořili se kolony. Zdržely nás určitě nejmíň o hodinu.

Žádné komentáře:

Okomentovat